Hédonista

Léčebná kúra bolestí mohla začít.
Mefistofeles. Slovo jako pootočení klíče v zámku. Po vyslovení hesla mně otevřela osoba v černé kápi. Neřekla ani slovo, jen pokynula rukou, ať vstoupím. Kdybych neočekával něco podobného, asi bych se zalekl a utekl. Na druhou stranu nejen zvědavost, ale i strach ze slabošství mě táhl dovnitř. Překročil jsem práh brány a uslyšel dunivou ránu zavírajících se vrat.
Ocitl jsem se v jakémsi průchodu. Světlo vycházelo z druhé strany, kde pravděpodobně byly garáže či něco podobného. Šlo opravdu o obyčejný, snad za komunistů postavený barák.
Osoba v kápi se rozešla směrem k postranním dveřím, které byly očividně bezpečnostní, jak podle kování, tak podle svého majestátního vzhledu. U nich se zastavila a zpod kápě vyndala dva stejné listy papíru, které mi podala.
S marnou snahou zakrýt třes v rukou jsem papíry převzal a začetl se do jednoho z nich. Byla to smlouva.

Někdy v životě zažíváte chvíle, kdy na všechno zapomenete a oddáte se každému momentu, který se znenadání objeví a za okamžik je zase pryč. Všechno se děje neuvědoměle. Jízda na tobogánu, rychlá smršť smíchu, pohody a myšlenek, které se zdají jako ty nejmenší maličkosti, ale přerostou v něco, co vám změní život. Říkáte si, že je to o těchto okamžicích. Všechno. Štěstí, nostalgie, poetika a absolutní vyprahlost, až všechno skončí a zešedne. Zapomínáte na to, co vás poutalo, omezovalo, kdy jste byli nespokojení sami se sebou nebo se styděli ukázat. Zapomínáte chovat se uvědoměle. Protože jste přirození a nemoudří. Zapomínáte milovat, co milujete. Protože nedokážete milovat dvě věci v jeden moment. Zapomínáte soustředit se. Protože jste v přítomnosti tak zaseklí.