Velikonoce v české lidové kultuře

Současné slavení Velikonoc jako vrcholných křesťanských svátků nese některé stopy minulosti, zániku i návratů kulturních tradic. Patří k nim velkopáteční umývání v prameni před východem slunce, maska Jidáše mnoha tváří nebo potřeba zobrazování příběhu smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Tak v některých farnostech znovu přijíždí o Květné neděli Kristus na oslíku, jinde hrají současníci pašije, inscenují hrob a vzkříšení, zní velikonoční hudba a laický zpěv v kostelích a v koledách dětí. To naznačuje, že člověka znovu oslovují motivy smrti a vykoupení, zrady a lásky, očisty duše, odpuštění, naděje; znovu a v nových podobách potkáváme Petra, Jidáše, Piláty, Veronika, Marie Magdaleny. Už proto vychází druhé vydání knihy o českých Velikonocích, napsané v pozici etnografie.
Kniha přináší malý výsek kulturní paměti našich předků, aby nás dnes inspirovali svým citem pro realitu života a pro jeho tajemství. Tento odkaz zanechali lidé, kteří žili v jiném hodnotovém a informačním světě a přece nás dnes může motivovat jejich smysl pro řád věcí - pro vyvážení praktických a duchovních stránek života, mlčení a slova, pro naději v beznaději nebo umění díkůvzdání. Pokus o syntetický obraz obyčejů a obřadů spojených s prožitím Velikonoc zabírá užší rozmezí cyklu - od Květné neděle do Pondělí velikonočního (resp. do Provodní neděle) a o uvedení těchto dní do širšího kontextu ročního období se snaží úvodní kapitoly. Prameny zachytily tři rozličné vrstvy kulturních tradic (křesťanskou, rolnickou a městskou), které se formovaly od středověku a jsou výslednicí propojení církevního a světských kalendářů. Kniha je zachycuje v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, dotýká se také lidové kultury bývalého německého osídlení a některých středoevropských kulturních souvislostí.